Dohoda o provedení práce se v praxi často neuzavírá jednorázově, ale opakovaně. Zaměstnavatelé tímto způsobem řeší potřebu práce v průběhu celého roku, aniž by chtěli přistoupit k pracovní smlouvě nebo k dohodě o pracovní činnosti. Na první pohled může vše působit v souladu se zákonem. Každá dohoda má omezený rozsah, každá se uzavírá na určitou práci a každá má jasně stanovenou odměnu. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se opakované DPP spojí do jednoho souvislého vztahu.
V praxi často dochází k tomu, že osoba pracuje pro stejného zaměstnavatele po celý rok, jen na základě několika po sobě jdoucích dohod. Práce má stejný obsah, probíhá na stejném místě a pod stejným vedením. Zaměstnavatel spoléhá na to, že formálně dodržuje limity jednotlivých dohod, a proto nehrozí žádné riziko. Právní posouzení se ale neřídí tímto pohledem. Rozhodující roli hraje skutečný výkon práce a jeho kontinuita.
Opakované uzavírání DPP vytváří dojem dlouhodobé spolupráce, která se velmi snadno přiblíží běžnému zaměstnání. Pokud někdo dochází pravidelně na pracoviště, plní pokyny nadřízeného a stává se součástí provozu, název dohody ztrácí význam. V takové situaci se zvyšuje riziko, že někdo vztah zpochybní, ať už při kontrole, nebo při sporu po jeho ukončení.
Kdy se opakovaná DPP dostává do konfliktu se zákonem
Zásadním problémem opakované DPP je její kombinace s pravidelností práce. Dohoda o provedení práce se hodí pro nárazové, jednorázové nebo časově omezené úkoly. Jakmile se práce začne vykonávat soustavně, vzniká rozpor mezi formou a obsahem vztahu. Zaměstnavatelé často argumentují tím, že každá dohoda řeší jiný úkol. Pokud však úkoly na sebe navazují a vytvářejí ucelený pracovní výkon, tento argument ztrácí sílu.
Dalším rizikem je začlenění osoby pracující na DPP do organizační struktury firmy. Pokud má pevně danou pracovní dobu, odpovídá konkrétní osobě a používá pracovní prostředky zaměstnavatele, posilují se znaky závislé práce. Opakovaná DPP pak přestává působit jako flexibilní nástroj a začíná připomínat obcházení pracovního poměru. V takových případech se při posuzování vztahu nebere ohled na počet dohod, ale na celkový obraz spolupráce.
Významnou roli hraje i ekonomická závislost. Pokud osoba pracující na DPP nemá jiné zdroje příjmu a dlouhodobě spoléhá na jednoho zaměstnavatele, vzniká další prvek, který směřuje k posouzení vztahu jako pracovního poměru. Zaměstnavatelé tento aspekt často přehlížejí, protože jej nepovažují za právně významný. V praxi ale hraje důležitou roli při hodnocení skutečného postavení obou stran.
Dopady sporů a kontrol u opakované DPP
Opakovaná DPP se nejčastěji dostává do problémů při kontrole ze strany státu nebo při ukončení spolupráce. Kontrolní orgány se nezaměřují jen na text dohod, ale na reálný výkon práce. Pokud zjistí, že práce probíhala soustavně a v režimu běžného zaměstnání, mohou vyhodnotit vztah jako obcházení zákona. Následky pak dopadají především na zaměstnavatele, který musí řešit doměrky, sankce a další povinnosti.
Spory se často rozhoří až po skončení spolupráce. Osoba pracující na DPP začne řešit, zda neměla nárok na mzdu v jiném rozsahu, případně na další plnění. Zaměstnavatel se pak ocitá v situaci, kdy musí obhajovat model spolupráce, který dlouhodobě toleroval. V takovém okamžiku se opakované DPP stává slabým místem celé personální praxe.
Zaměstnavatelé často volí opakovanou DPP z praktických důvodů, nikoli se záměrem porušovat pravidla. Právě tato „běžná praxe“ ale představuje největší riziko. Jakmile se vztah dostane do konfliktu, rozhoduje skutečný obsah spolupráce, nikoli administrativní rozdělení práce do několika dokumentů. Opakovaná DPP tak vyžaduje mnohem větší obezřetnost, než se na první pohled zdá, protože hranice mezi flexibilitou a porušením zákona zůstává velmi tenká.