Odpovědnost zaměstnance za škodu patří k oblastem pracovního práva, kde mezi představou zaměstnavatele a právní realitou bývá výrazný rozdíl. V praxi se často předpokládá, že pokud zaměstnanec způsobí škodu, automaticky za ni plně odpovídá. Skutečnost je však výrazně složitější a klíčovou roli v ní hraje obsah pracovní smlouvy, skutečný rozsah pracovních povinností i okolnosti, za kterých ke škodě došlo. Chyby v pracovních smlouvách nebo v nastavení práce pak vedou k tomu, že zaměstnavatel své nároky neprosadí, případně je vystaven dlouhému a nejistému sporu.
Zásadním problémem bývá rozpor mezi sjednaným druhem práce a činností, při které ke škodě došlo. Pokud zaměstnanec způsobí škodu při úkolu, který neodpovídá sjednanému druhu práce, může se bránit tím, že jednal mimo rámec pracovní smlouvy. Zaměstnavatel pak musí složitě dokazovat, že šlo o běžnou součást práce nebo že zaměstnanec jednal na základě pokynu, který byl oprávněný. V řadě případů se ukáže, že pracovní smlouva byla formulována příliš obecně nebo naopak zastarale a neposkytuje dostatečnou oporu pro uplatnění odpovědnosti.
Další častou chybou je snaha rozšířit odpovědnost zaměstnance jednostrannými interními předpisy nebo formulacemi, které nemají oporu v zákoníku práce. Zaměstnavatelé někdy do pracovních smluv vkládají ustanovení o plné odpovědnosti za škodu bez ohledu na zavinění nebo okolnosti. Taková ujednání jsou však zpravidla neplatná a při sporu nemají žádnou váhu. Odpovědnost zaměstnance je zákonem limitovaná a nelze ji smluvně rozšiřovat nad rámec zákonných pravidel, i když s tím zaměstnanec formálně souhlasí.
V praxi se také často podceňuje význam zavinění. Ne každá škoda znamená automatickou odpovědnost zaměstnance. Rozhodující je, zda škoda vznikla z nedbalosti, hrubé nedbalosti nebo úmyslně, a zda zaměstnanec měl reálnou možnost škodě zabránit. Pokud zaměstnavatel nevytvoří odpovídající pracovní podmínky, neposkytne školení nebo nastaví nereálné pracovní tempo, výrazně tím oslabuje svou pozici při vymáhání náhrady škody. Tyto okolnosti se v soudních sporech posuzují velmi přísně.
Specifickým problémem jsou škody způsobené při manipulaci s hodnotami, technikou nebo vozidly. Zaměstnavatelé často spoléhají na obecné formulace v pracovní smlouvě, aniž by měli uzavřenou dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty nebo jasně vymezený rozsah povinností. Pokud pak dojde ke ztrátě nebo poškození, zaměstnavatel zjistí, že jeho nárok je výrazně omezený nebo prakticky nevymahatelný. Zaměstnanec v takových případech odpovídá jen v omezeném rozsahu, který bývá pro zaměstnavatele zklamáním.
Spory o náhradu škody často vznikají také v souvislosti s ukončením pracovního poměru. Zaměstnavatel se snaží uplatnit nároky dodatečně, někdy i jednostranným započtením proti mzdě. Pokud však nejsou splněny zákonné podmínky, může se zaměstnavatel dostat do dalšího sporu, tentokrát o nevyplacenou mzdu. V takové situaci se původní problém násobí a riziko finanční ztráty se zvyšuje.
Odpovědnost zaměstnance za škodu je oblast, kde se chyby neodpouštějí a kde formální nedostatky pracovních smluv hrají zásadní roli. Zaměstnavatelé často reagují až ve chvíli, kdy škoda vznikne, ale v té době už bývá pozdě napravovat špatně nastavené smluvní podmínky. Zaměstnanci naopak mnohdy netuší, že nesou odpovědnost jen v omezeném rozsahu a že zákon stojí v mnoha situacích spíše na jejich straně. Právě tento rozpor mezi očekáváním a realitou je nejčastějším zdrojem konfliktů, které končí u soudu.